Tak. Teď vás prosím, popojeďte na stránce trochu výš a přečtěte si znovu název tohoto článku. Poté ještě jednou. Až to budete mít, zjistíte jak se já právě cítím.
Jako vajíčko, které absolvovalo lekci tenisu v níž zastupovalo míček.
Jako větvička, kterou nevychované dítě rozlámalo na kousíčky a ty rozházelo po prašné cestě.
Jako kanárek v kleci, kterému ustřihli křídla, aby nemohl uletět v případě, že by se dostal z pod zámku.
A proč se tak cítím? Absolutně netuším. Neznám příčinu této nálady, nejsem si vědoma toho, že by mne někdo naštval, že by se mne někdo něčím dotkl. Přemýšlím, že chyba bude nejspíš ve mě, já budu tou překážkou, která přivolává tyto pocity, díky kterým máte možnost číst tento pochmurný článek o ničem. Neumím vyjádřit to, jak se cítím. Ale nikomu bych to nepřála. V krku mám knedlík, mám chuť všechno to vybrečet, no na druhou stranu se mi chce smát. Smát se a nikdy nepřestat, i když by ten smích byl hysterickým, neveslým.
Asi potřebuju odbornou pomoc.
Tenhle pocit tak trochu znám. :) Mám takovou teorii - myslím, že to patří ke psaní. Když se učíme o těch prokletých básnících a budeme o těch spisovatelích - nikdo z nich nebyl normální. No... třeba to přejde...